Grantová agentura České republiky - GA ČR 404/06/P186

Jméno navrhovatele: Pavel Marek

Název projektu: Kariéry a myšlení českých katolických šlechticů bělohorské doby na příkladě biografie Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic

 

1. Nástin stavu bádání

Ačkoliv Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic náleží mezi nejvýznamnější postavy českých dějin, historiografie mu dosud nevěnovala odpovídající pozornost. Příčin je zřejmě několik. Badatel, zabývající se osobností nejvyššího kancléře Lobkovice, se musí vypořádat s velkým množstvím písemností, jejichž znalost je nezbytná pro pochopení jeho životních osudů a postojů. Tyto prameny jsou navíc roztroušeny v řadě českých i zahraničních archivů. V České republice se jedná především o žitenickou pobočku Státního oblastního archivu v Litoměřicích a Roudnickou lobkowiczkou knihovnu v Nelahozevsi. Další zajímavé informace, bez nichž by hodnocení osobnosti Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic nebylo úplné, však odhalí teprve studium v zahraničí. Díky úzkým stykům lobkovického rodu se Středomořím stejně jako vysokému zemskému úřadu, který Lobkovic zastával, a roli, jež mu připadla v pohnutých událostech první třetiny 17. století, lze zajímavé prameny nalézt rovněž ve španělském Simancasu, rodinném archivu Gonzagů di Castiglione delle Stiviere v Mantově a také ve Staats-, Haus- und Hofarchiv ve Vídni. Již z tohoto výčtu je patrné, že historik zkoumající osudy Zdeňka Vojtěcha nevystačí se znalostmi češtiny, latiny či němčiny. Velké, ne-li rozhodující procento pramenů s významnou vypovídací schopností je sepsáno ve španělštině a italštině. Také z tohoto důvodu stál kancléř Lobkovic po léta stranou zájmu českých badatelů. Většina historiků pouze nekriticky přijímala soudy, jež o Lobkovicovi zaznamenali doboví kronikáři. Ti se přitom v pohledu na kancléřovu osobnost zásadně lišili (srov. Pavel Skála ze Zhoře či Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka). Také Lobkovicův obraz zachycený moderní českou vědou je proto značně rozdílný a, především v případě starší literatury, výrazně ovlivněný náboženským vyznáním autora. Především dílo Pavla Skály ze Zhoře se stalo hlavní pramennou základnou těch historiků, kteří ke Zdeňku Vojtěchovi zaujali negativní postoj. Pod Skálovým vlivem hodnotili nejvyššího kancléře shodně představitelé pozitivistického (E. Denis, J. Pekař, K. Krofta) i marxistického dějepisectví (F. Kavka, J. Janáček). Zcela opačný názor představovali v první polovině 20. století někteří katoličtí autoři. V díle Bohdana Chudoby a Zdeňka Kalisty je Lobkovicova osobnost glorifikována a představena tak, aby vyhovovala potřebám doby, ve které obě knihy vznikaly. Z tohoto důvodu je ve zjevném rozporu s výpověďmi pramenů například vyzdvihováno Lobkovicovo češství.

Vědeckou spolehlivost si tak dodnes uchovaly především práce Josefa Borovičky a Karla Stloukala vycházející ze svědectví kancléřových manuálů z let 1600-1606. Oba autoři rezignovali na zkoumání Lobkovicova politického působení a věnovali svou pozornost hlavně jeho činnosti úřední. Nejvýstižnější hodnocení kancléřovy osobnosti vzešlo na počátku sedmdesátých let 20. století z pera Roberta J. W. Evanse. V jeho životopise císaře Rudolfa II. se objevilo také několik podnětných poznámek vztahujících se k Lobkovicovi. Díky znalosti kancléřovy knihovny a za pomoci sondy provedené do osobních deníků Zdeňka Vojtěcha nabídl tento britský historik čtenáři zajímavý pohled do Lobkovicova vnitřního světa. Evansovu stručnému rozboru kancléřovy osobnosti nemohly konkurovat ani jinak zdařilé studie Miloslava Volfa opírající se o výpovědi některých kancléřových dopisů, ani faktograficky cenný biogram od francouzského historika Patricka de Gmelline. Velkým přínosem české historiografie do lobkovické problematiky byla díla zabývající se kulturním prostředím lobkovické rodiny. Významné jsou především práce o roudnické knihovně (B. Chudoba, O. Kašpar, J. Kašparová, A. Richterová) a lobkovické rodinné galerii (E. Bukolská, P. Štěpánek). V důsledku nového rozvoje bádání o šlechtě, k němuž došlo v české historiografii během devadesátých let 20. století, vzniklo také několik studií, které významně doplnily dosavadní znalosti o osudech Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Nejvýznamnějším krokem na cestě k bližšímu pochopení jeho jednání bylo především studium španělsky psané osobní korespondence, kterou si vyměňoval se svou ženou Polyxenou rozenou z Pernštejna (Š. Kutišová, P. Lutter, P. Marek). Zajímavé jsou rovněž příspěvky zabývající se hospodářským zázemím Lobkovicovy domácnosti (P. Kopička, M. Ryantová) a kancléřovým testamentem (E. Helclová).

I přes stoupající zájem historiků o postavu Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic zůstává nadále nezodpovězena řada otázek. Badatelsky netknuté je především období do roku 1599, kdy byl Lobkovic jmenován do úřadu nejvyššího kancléře. Právě tato doba, jak napovídají prameny uložené ve Staats-, Haus- und Hofarchiv ve Vídni, však byla rozhodující pro utváření dalšího směru Lobkovicovy kariéry. O mnoho probádanější není ani kancléřovo působení ve dvacátých letech 17. století. Zatímco v prvním případě je hlavní příčinou této skutečnosti především malá, resp. hůře dostupná pramenná základna, nedostatečné vylíčení Lobkovicovy činnosti v době pobělohorské souvisí s obecným nezájmem české historiografie o toto období, jenž se jen pozvolna proměňuje.

 

2. Cíle výzkumu

Jedním ze stěžejních témat současné historické vědy jsou procesy byrokratizace, konfesionalizace a integrace v raném novověku. Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic je ideálním příkladem aristokrata, na jehož životě se dají tyto procesy demonstrovat. Právě on se po svém uvedení do úřadu nejvyššího kancléře zásadním způsobem podílel na byrokratizaci české dvorské kanceláře, která se pod jeho vedením proměnila ve skutečně moderní orgán. Ačkoliv Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic nebyl fanaticky nesmiřitelným katolíkem, jak bývá obvykle uváděno v literatuře, jeho přístup k otázkám víry byl přesto značně rozdílný od umírněnosti "vlažných" katolíků starší generace. Odráží tak vyhraňující se konfesionální polarizaci české společnosti doby bělohorské. Nejvyšší kancléř Lobkovic trávil velkou část života při vídeňském panovnickém dvoře. Jelikož pobyt ve Vídni považoval pouze jako nutnou obět, jíž vyžaduje služba v kancléřském úřadě, nelze hovořit o tom, že by byl k sídelnímu městu vládnoucí dynastie plně integrován. Jeho postoj by měl proto doložit skutečnost, že k systematické integraci české šlechty k panovnickému dvoru docházelo teprve v případě urozenců, kteří byli plně vychováváni v duchu náboženských a politických změn, k nimž došlo po roce 1620.

Lobkovicova osobnost bude zkoumána v několika prolínajících se rovinách. V první z nich bude zhodnocena kancléřova politická a úřední činnost, jeho působení na panovnickém dvoře, ale i jeho místo uvnitř české aristokratické společnosti. Bližší poznání císařského dvora, s nímž byla neodmyslitelně spjatá kariéra Zdeňka Vojtěcha, by se mělo stát jedním z hlavních úkolů výše zmiňovaného výzkumu. Prvořadá pozornost bude věnována především rozdělení dvora do jednotlivých mocenských stran. Lobkovicovo místo mezi těmito skupinami je zatím velkou neznámou. Ačkoliv bývá tradičně označován za vůdce španělské strany na císařském dvoře, pramenný výzkum takové tvrzení vyvrací (např. Guillén de San Clemente). Zdá se, že ikdyž byl Lobkovic poután přátelskými, ba dokonce příbuzenskými vazbami ke Španělsku, s politikou španělského krále se ne vždy ztotožňoval, a jeho osobní vztahy k některým členům tzv. španělské strany, jako byli např. Jan Oldřich z Eggenberka či Karel z Lichtenštejna, byly chladné. Odhalení Lobkovicova místa ve spletité síti sociálních a politických vztahů mezi mocenskými skupinami panovnického dvora a vymezení okruhu jeho "pánů a přátel" by mělo být jedním z největších přínosů předkládaného projektu. Poznání mocenských struktur raně novověkých dvorů, jejich vlivu na kariéru šlechtice a na jeho postavení v očích vladaře je totiž jedním z nejdůležitějších témat evropských diskusí o panovnickém dvoře (např. R. Ago, G. Asch, V. Bůžek, A. Mącząk, V. Press, W. Reinhard). Lobkovicův pohled na dvorskou instituci bude však třeba doplnit postřehy dalších aristokratů pohybujících se na císařském dvoře i mimo něj. Kromě výpovědí korespondence českých šlechticů, jako např. Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, Pavla Michny z Vacínova či Jaroslava Bořity z Martinic, budou využity také dopisy a relace papežských nunciů (vedle vydaných pramenů by se jednalo o nevydané písemnosti uložené v Archivio Segreto Vaticano, Biblioteca Apostolica Vaticana) a španělských vyslanců (Archivo General de Simancas, Biblioteca Nacional de Madrid).

Především epistolografické prameny by se měly stát základem k poznání politiky české katolické aristokracie pobělohorské doby a jejího dopadu na další vývoj českých zemí. Toto téma dosud stálo na okraji badatelského zájmu českých historiků. Kromě starších pozitivistických děl Antonína Gindelyho a Arnošta Denise neexistuje práce, která by toto období detailněji zpracovala. Jen několik málo českých historiků se ve svých studiích odhodlalo překročit "mýtický mezník" bitvy na Bílé hoře. Trauma z habsburské nadvlády se dnes již zdá být konečně překonáno. Bližší proniknutí do problematiky přelomových dvacátých let 17. století s jejich dalekosáhlými změnami však nadále znesnadňují rozličné heuristické, metodologické a koncepční obtíže, k nimž se nezřídka přidává také jazyková nepřístupnost pramenů. Současná historiografie tak pouze pomalu (především zásluhou Tomáše Knoze a Petra Mati) smazává dluh, jenž má k tomuto neprávem opomíjenému období českých dějin. Další prostředí, ve kterém bude Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic představen, je jeho rodina. Do tohoto okruhu by náleželo kancléřovo soužití s Polyxenou rozenou z Pernštejna, jeho vliv na výchovu a následně také kariéru jediného syna Václava Eusebia. Zajímavé bude srovnání Lobkovicovy každodennosti s problémy "ženského světa" jeho manželky. Stranou pozornosti by neměl zůstat ani Lobkovicův podíl na správě rodinných statků, jeho úloha při nakupování pobělohorských konfiskátů či vztah k rodinným sídlům.

Poslední rovina bude především založena na výpovědích Lobkovicova deníku, jeho manželské korespondenci a knihovně. Díky těmto pramenům osobní povahy by se měl naskytnout pohled do kancléřova vnitřního světa. Jejich výpovědi jsou významné pro poznání Lobkovicovy životní filozofie, jeho vztahu k pozemskému bytí, k víře, k Bohu i k sobě samému. Především nejrůznější sentence obsažené v kancléřových denících deponovaných na zámku v Nelahozevsi napoví mnohé o Lobkovicových pocitech z velkých dějinných událostí, ale i radostech a strastech jeho každodenního života.

 

3. Navrhovaný postup řešení a očekávané výsledky

Předpokládaným výsledkem projektu je biografie Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Při jejím koncipování se bude třeba vypořádat s určitými stereotypy, které se, ačkoliv postrádají oporu v pramenech, v české historické literatuře neustále opakují. Tyto mýty pronikly do povědomí odborné veřejnosti částečně prostřednictvím subjektivních soudů Lobkovicových politických rivalů, částečně se zde zakořenily na základě neopodstatněných domněnek některých starších autorů (obraz Lobkovice jako nesmiřitelného a fanatického katolíka, jeho nezájem o správu majetku). Předkládaný projekt by měl tedy významným způsobem sjednotit dosavadní roztříštěné výsledky analytického dílčího bádání, poopravit je a na základě hlubokého pramenného výzkumu osvětlit osobnost Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Zasazení Lobkovicova osudu do širšího společenského rámce přispěje k dalšímu prohloubení současných znalostí o době konce 16. a prvních tří dekád 17. století. Určitou metodologickou inspirací bude především práce Thomase Winkelbauera "Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters."

Koncipování biografie bude předcházet několik analytických studií. Na základě výpovědí Lobkovicova deníku, stejně jako písemností uložených ve Staats-, Hausund Hofarchiv Wien a Archivo General de Simancas vznikne studie pojednávající o Lobkovicově diplomatické cestě do Španělska roku 1595 a jejím významu pro budoucí kariéru tohoto šlechtice. Další stať bude věnována španělské straně na císařském dvoře v první třetině 17. století. Konečně výzkum zpráv papežských nunciů a španělských či mantovských vyslanců poskytne dostatek materiálu pro srovnávací studii zabývající se obrazem pražského, resp. vídeňského dvora nazíraného očima těchto pramenů.

Projekt navazuje na stávající výzkumný záměr Historického ústavu Jihočeské univerzity Společnost v habsburské monarchii - struktury, individua, vztahy, instituce moci.

 

4. Časový plán řešení

V prvních dvou letech řešení projektu bude probíhat rozsáhlý pramenný výzkum jak v českých (Státní oblastní archiv Litoměřice - pobočka Žitenice, Roudnická lobkowiczká knihovna - Zámek Nelahozeves, Státní oblastní archiv Třeboň - pobočka Český Krumlov, Státní ústřední archiv Praha, Moravský zemský archiv Brno), tak i zahraničních archivech (Archivio Segreto Vaticano, Biblioteca Apostolica Vaticana, Archivo General de Simancas, Archivio di Stato di Mantova, Staats- Haus- und Hofarchiv Wien). V roce 2006 bude podniknuta cesta do Simancasu, kde budou studovány zprávy španělských vyslanců u císařského dvora (Baltazar de Zúniga, Inigo Velez de Guevarra hrabě Onate, Francisco de Moncada hrabě de Osona markýz de Aytona). Na základě těchto pramenů bude možné odhalit nejen cíle španělské politiky na císařském dvoře, ale též úlohu, kterou při jejím prosazování sehráli jednotliví dvořané, včetně Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Ve stejném archivu se nacházejí rovněž některé písemnosti k Lobkovicově diplomatické cestě na Pyrenejský poloostrov v roce 1595. Jejich výpovědi by mohly významně doplnit údaje, jež o této cestě nabízí prameny uložené ve Staats-, Hausund Hofarchiv Wien a Lobkovicův deník. Ten dnes tvoří součást Roudnické lobkowiczké knihovny na zámku v Nelahozevsi. Takto získané informace by měly významným způsobem osvětlit skutečné počátky Lobkovicovy politické kariéry, která posléze vyústila do jeho jmenování nejvyšším kancléřem Království českého. Diplomatické poselství z roku 1595 navíc nemalou měrou přispělo k formování kancléřovy osobnosti (záliba ve španělské kultuře, postoj k víře, atd.). V rovině domácího bádání bude pokračovat studium Lobkovicova deníku a epistolografických pramenů uložených v žitenické pobočce Státního oblastního archivu v Litoměřicích. Pečlivá analýza deníku by měla především poskytnout informace o kancléřových osudech do roku 1599, neboť jiné písemnosti toto dosud málo známé období Lobkovicova života nezachycují. Výpovědi tohoto pramene budou navíc významným způsobem využity k poznání Lobkovicova vnitřního světa. Předmětem zájmu výzkumu prováděného v Žitenicích bude korespondence Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, Jaroslava Bořity z Martinic, Pavla Michny z Vacínova a dalších šlechticů, jejichž svědectví by mělo poskytnout obraz české aristokracie v první třetině 17. století.

V roce 2007 se uskuteční návštěva Mantovy a Říma. Zprávy mantovských vyslanců, uložené v Archivio di Stato di Mantova by měly nabídnout další pohled na císařský dvůr. V Mantově (Archivio di Stato di Mantova. Archivio Gonzaga di Castiglione delle Stievere) se nalézá rovněž důležitá korespondence zachycující příbuzenské vztahy lobkovické rodiny z italskými knížaty Gonzaga di Castiglione delle Stiviere. V Římě budou studovány dopisy papežských nunciů od císařského dvora, čímž by měl být dokončen sběr srovnávacího materiálu osvětlujícího činnost této instituce.

Domácí výzkum bude zaměřen na studium vybraných epistolografických pramenů uložených v rodinných archivech Černínů, Dietrichštejnů, Eggenberků a popřípadě některých dalších rodů. Výzkum těchto písemností by měl představit obraz Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic očima jeho současníků z řad vysoké katolické aristokracie. Rok 2008 bude věnován koncipování knihy a její přípravě do tisku. Zároveň bude podniknuto několik cest za účelem konzultací s českými i zahraničními historiky.