Jaroslav Charvát a česká marxistická historiografie

GA ČR 409/08/0028
Řešitel: doc. PhDr. Bohumil Jiroušek, Dr.

 

Badatelská východiska a současný stav výzkumu:

Česká společnost během 20. století prošla výraznými vývojovými proměnami, přičemž vedle dlouhodobých kulturních trendů ji výrazně ovlivňovaly i vlivy politické; a to v nezmenšené míře také v historiografii, zejména v éře totalitních režimů. V průzkumu české historiografie ve 20. století, přes znatelný nárůst poznatků k epoše přelomu 19. a 20. století, lze zřetelně vysledovat nedostatečnou znalost proměn vývoje historiografie, zejména vstup diskursu moci do dějepisectví, jak se projevil okolo roku 1948 - a ve vazbě na marxisticko-leninskou ideologii se marxistická (marxisticko-leninská) historiografie u nás vyvíjela až do roku 1989. Dosavadní - rozsahově velmi skrovné - bádání o vývoji české historiografie prozatím éru marxistické historiografie v Československu zkoumalo velmi omezeně, přičemž dějiny a metodologie dějepisectví patří ke stěžejním podmínkám schopnosti reflektovat proměny vědeckého poznání v našem oboru.

Třebaže nelze dnes jednoznačně popsat vývoj marxistické historiografie v bývalém Československu, existují možnosti poznání dobového dějepisectví na podkladě základních okruhů témat nutných výzkumů a relevantních pramenů, včetně představení metodologických východisek (viz studie: M. Nodl 2001, B. Jiroušek 2006). Bohužel dosud dané téma ve většině oblastí čeká na své zpracování - v základních konstitutivních rysech se prozatím podařilo zpracovat kontakty komunistické historiografie se západním dějepisectvím a proběhly i některé biografické výzkumy (osobnosti Jana Slavíka a Záviše Kalandry z období předdogmatické fáze marxistického dějepisectví, Josefa Macka a Františka Grause z doby již etablované fáze dogmatické), na své průzkumy však většina dalších oblastí teprve čeká; a to dokonce i otázka česko-slovenských vztahů v oblasti historické vědy v éře komunistického Československa. Zejména dosud naprosto neznámou skutečností je nástup osobností meziválečné Historické skupiny (Václav Husa, Jaroslav Charvát, Jan Pachta, Oldřich Říha a další) do mainstreamu českého dějepisectví, kdy okolo roku 1948 jednoznačně domácí historiografii dominují a na výsluní - zvláště v prostředí univerzit - se udrží až do sedmdesátých let 20. století, mnohdy ve velmi vlivných postech. Naopak v prostředí Československé akademie věd, jejích historických pracovišť bude dominovat generace mladší, narozená převážně ve 20. letech 20. století. Otázkou, dosud nezodpovězenou, také zůstává, zda toto rozdělení nějakým způsobem koresponduje s tím, jaké zázemí ten který okruh historiků měl v ministrech Václavu Kopeckém (ministerstvo informací) a Zdeňku Nejedlém (ministerstvo školství), k nimž vedou nepřehlédnutelné vazby historické vědy. Právě poznání ustanovení dogmatické fáze dějepisectví, jako nejpodstatnějšího bodu zlomu ve vývoji marxisticky orientované historiografie, bude nejdůležitějším úkolem řešitele.

 

Cíle výzkumu a přístupy:

Předkládaný projekt si za cíl klade objasnit základní principy fungování marxistického dějepisectví, přičemž mnohé z toho bude v současné etapě možné pouze formou případových studií, neboť syntetické zpracování dané etapy české (československé) historiografie nebude možné bez dlouhodobých analytických výzkumů, jak ostatně ukázaly i recenzní reakce na přehled Josefa Hanzala Cesty české historiografie 1945-1989 (1999). Výzkum se tak bude nutně muset pohybovat mezi modem normativním a modem popisným, neboť bude - poměrně dlouhodobě - značně obtížné jednoznačně definovat normotvorné prvky marxistického dějepisectví v celé škále jeho projevů: od čiré ideologie až po snahu marxistická východiska zpochybňovat, s čímž vším se v éře dominance marxistického dějepisectví jednoznačně setkáváme (oficiální historiografie, šedá zóna, proskribovaní historikové, exil).

Řešitel projektu by v následujících letech - vedle širších podnětů ke studiu marxistické historiografie v podobě dílčích studií, mj. teoretických, a uspořádání vědecké konference na téma marxistického dějepisectví v Československu - jako klíčový úkol svého vědeckého směřování viděl právě objasnění role bývalé Historické skupiny v českém dějepisectví po roce 1948, ustanovení dogmatické fáze marxistické historiografie. Mnohé z toho však vzhledem k torzovitosti archivního materiálu bude možné jen na konkrétních osobnostech, nikoli u celého okruhu Historické skupiny. Velkou roli v přípravě na převzetí vůdčí role a zejména relevantních pozic v historické vědě představovala pro levicové historiky již v meziválečném období a následně pak zejména po roce 1945 Socialistická akademie, k níž měli blízké vazby i historikové z tohoto okruhu. Zde se diskutovala témata a postupy, jež následně přecházejí do dějepisectví počátku 50. let. Tento sovětský export historiografie do Východního bloku však lze sledovat jen torzovitě. Problémem je nedostatek relevantních pramenů ke studiu. Z vůdčích osobností Historické skupiny, jež představují Václav Husa a Jaroslav Charvát, je relativně velmi dobře uchována archivní pozůstalost Jaroslava Charváta v Archivu Národního muzea, zatímco pozůstalost Václava Husy v Archivu Univerzity Karlovy představuje pouze drobné torzo. Třebaže nebude možné ve výzkumech obejít ani Václava Husu, jako asi nejkoncepčnějšího a nejschopnějšího historika daného uskupení, lze nejkomplexněji a také v nejdelším časovém období sledovat pronikání historiků okruhu Historické skupiny do centra historické vědy na osobnosti Jaroslava Charváta, který se pohyboval v obou sférách, v nichž byla marxistická historiografie etablovaná - ve sféře univerzitní (akademické) vědy i marxisticko-leninské ideologie, jíž reprezentoval po celý život jako lektor Socialistické akademie, zejména v okrese Benešov.

Charvátova kariéra /od archiváře Národního muzea přes čelného úředníka ministerstva informací (1945-1948) k univerzitní profesuře (od 1948) a jeho dlouholeté působení na Pedagogické i Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (mezitím také jako prvního rektora Vysoké školy pedagogické v Praze), a to až do konce sedmdesátých let, kdy přes svůj pokročilý věk stále ještě aktivně působil na univerzitní půdě/ je výborným základem pro průzkum politické role dějepisectví v dané době, včetně jeho spolupráce s Vladislavem Vančurou na Obrazech z dějin národa českého na počátku okupace. V neposlední řadě na díle Jaroslava Charváta lze sledovat proměny postojů marxistické historiografie k předchozím etapám dějepisectví (např. jeho celoživotní zájem o Františka Palackého) i k obecným dějinám (jeho učebnice), které představují obor, jemuž se na univerzitě oficiálně věnoval, třebaže s výjimkou skript a učebnic k němu víceméně nepublikoval.

Vedle archivních materiálů, díla historiků, teoretických prací k dějepisectví a samotným moderním dějinám dějepisectví bude nutné využít i vzpomínky pamětníků (orální dějiny).

 

Časový harmonogram projektu:

Řešitel, jehož pracoviště je k daným úkolům plně vybaveno, si stanovil jednoznačné termíny, v nichž je schopen splnit základní úkoly tohoto projektu, zejména přesně specifikované hlavní výstupy.

Studium archivního materiálu - prozatím formou sond - jednoznačně ukazuje, že výzkum osobnosti a díla Jaroslava Charváta (1904-1988) je plně proveditelný a zejména umožňující podstatné rozšíření našich znalostí o vývoji historiografie v průběhu 20. století, zejména v průběhu obou totalitních režimů, jež do dějin našeho státu zasáhly.

Během prvních dvou let bude probíhat archivní výzkum. Východiskem bude archivní fond Jaroslava Charváta (nezpracováno, 24 kartonů a materiály mimo kartony) v Archivu Národního muzea v Praze. Dále bude prostudován fond Václava Husy v Archivu Univerzity Karlovy a další materiály tohoto archivu, neboť Charvát s univerzitou spojil většinu své kariéry. Další studijní materiál bude nalezen v Masarykově ústavu - Archivu Akademie věd ČR, kde dílčí informace k Charvátově činnosti nalezneme v materiálech Historického klubu, Československé historické společnosti při ČSAV (výrazně se v ní angažoval zejména v sedmdesátých letech, v roce 1948 byl pak také v akčním výboru původní Československé historické společnosti, založené ještě v meziválečném období), v materiálech kolegií ČSAV apod. Samozřejmostí bude seznámení se s jeho korespondencí v dalších fondech a archivech (mj. Literární archiv Památníku národního písemnictví). Přehlédnuta nebude ani role Charvátovy manželky, historičky Emy Charvátové, jež jako ředitelka benešovského okresního muzea na Jemništi a lektorka Socialistické akademie proslula jako velmi aktivní členka KSČ, zejména v sedmdesátých letech.

Vedle toho bude paralelně probíhat studium literatury a vlastních děl historiků okruhu Historické skupiny, zejména v pražských knihovnách, jež bude kontinuální během celé doby řešení. Pro komparativní srovnání s vývojem východního bloku bude studována i zahraniční literatura k dějepisectví bývalého Východního bloku - v této souvislosti se v prvním roce počítá s kratší studijní cestou do Lipska a Berlína, kde jsou nejvýznamnější komparativní pracoviště k naší problematice.

Během prvního roku řešení, předběžně počátkem září 2008, proběhne konference k české (československé) marxistické historiografii, jíž uspořádá řešitelské pracoviště v Českých Budějovicích. Ještě před koncem daného roku z ní bude do tisku připraven sborník tak, aby se řešitel v následujících letech mohl soustředit především na zpracování finální monografie.

Z časového harmonogramu výzkumu vyplývá také čerpání finančních prostředků z navrhovaného grantu. Vedle provozních (zvl. literatura a kancelářské potřeby) a cestovních nákladů (pro první rok zahrnují vedle studia v pražských archivech zejména plánovanou studijní cestu a také náklady na organizaci konference) budou prostředky čerpány na režijní náklady (příspěvek na provoz pracoviště), odměny a sociální a zdravotní pojištění, největší částku však představuje oddíl služeb. Ten zahrnuje vedle tisku sborníku (1. rok řešení) a monografie (3. rok řešení), jejichž náklady v edičních řadách Historia culturae - Studia a Historia culturae - Biographia byly stanoveny po konzultacích s tiskárnou, zejména náklady na xerokopie archivních materiálů a překlady do cizích jazyků, mj. překlady résumé hlavních výstupů.

 

Specifikace výstupů:

Vedle dílčích výstupů, zejména v podobě studií a konferenčních příspěvků, bude výsledkem grantu dvojice samostatných publikací - konferenční sborník (2008) a monografie (2010).

Konference a následný sborník Proměny diskursu české marxistické historiografie (2008) budou založeny především na prezentaci teoretických a nosných studií k interpretaci a periodizaci kontextuálních proměn české historiografie ve vztahu k marxistickému myšlení jako ideovému (ideologickému) východisku badatelské práce. Půjde tak mj. o inhibiční a stimulační interference politiky a historické vědy, proměny paradigmatu dobové historiografie. Nepochybnou součástí bude tázání po vztahu předdogmatické a dogmatické fáze marxistického dějepisectví u nás. Při organizaci konference půjde částečně o adresné oslovení referentů, částečně o volné přihlášení účastníků. Adresné oslovení se předpokládá zejména u zahraničních referentů, kteří poskytnou komparativní pohledy na vývoj dějepisectví.

Monografie s pracovním názvem Jaroslav Charvát v systému vědy a moci (2010) bude na biografickém půdorysu zodpovídat otázku proměn marxistické historické vědy od doby předválečné až za práh normalizace. Jejím obsahem tak bude osvětlení toho, jak se Pekařův žák (zabýval se tehdy Kryštofem Harantem) přes kontakty s Janem Slavíkem dopracoval k aktivitám Historické skupiny okolo časopisu Dějiny a přítomnost, spolupráci s Vladislavem Vančurou na prahu okupace, k oficiálnímu vstupu do KSČ v roce 1945 (jeho rodina, zvl. strýc Metoděj Charvát, patřila již od 19. století k sociálnědemokratickému hnutí) a okamžitému poúnorovému vstupu jako profesora na Univerzitu Karlovu. Přes nerozsáhlou publikační činnost se vždy dokázal orientovat v dobové politice a ve vysokých funkcích historické vědy se udržel až do pozdního věku, v některých ohledech tak přispíval k "normalizaci" společnosti v sedmdesátých letech (posudky časopisů atd., činnost na FF UK). Vedle toho Jaroslav Charvát patřil k oblíbeným učitelům řady budoucích historiků, kteří se k němu hlásili, přičemž v některých aspektech je třeba přiznat, že - např. syntetický aspekt dějepisné práce - patřil k historikům přinášejícím inovace do historické vědy.